JK Capriola

Noviny :

 

• Ovládání koní   (Autor: AdilaV)

Nezkrotná povaha - zdravý kůň by měl být přátelský a spolehlivý. To ovšem neznamená, že poslušné a klidné zvíře tě nemůže kopnout nebo kousnout.
Agresivní koně - který se s touto vadou doslova narodil, je vzácnou vyjímkou.
Nervózní koně - někteří koně, z různé příčiny, bývají nervózní. Mají třeba strach z automobilu nebo jiného stroje. S takovým zvířetem je třeba zacházet klidně a je potřeba mít velkou trpělivost. Na takovém koni by měl jezdit pouze zkušený jezdec.
Některé častější problémy - každý kůň se může někdy polekat, začít se bát a dokonce i projevit tendenci napadení jezdce.
Plašení - příčinnou bývá obvykle strach nebo leknutí se. Takový kůň začne prchat a nereaguje na pobídky,pokyny jezdce.
Tahání - jestliže kůň bezdůvodně tahá, tedy jde do otěží nebo potřásá hlavou, je potřeba zkontrolovat chrup a uložení udidla v tlamě.
Vzpínání - vzepne-li se kůň v době, kdy na něm sedíš, vysuň se tělem co nejvíce dopředu, ale hlavně nepřitahuj otěže.
Neklid při nasedání jezdce - někteří koně se brání nasedání jezdce do sedla. V takovém případě se neobejdeš bez pomocníka. Pomocník se postaví k hlavě koně a drží ho za otěže, aby nemohl cokoliv udělat.
Lekavost - lekavý kůň se může snadno něčeho vyděsit. Uvidí-li před sebou něco neobvyklého co třeba ještě neviděl, co v něm vyvolá nedůvěru, pohodí nápadně hlavou do strany. Pokynem nohou se snaž koně dostat do původní polohy a směru a uklidnit jej.
Tahání při vedení - pokud kůň puluje při vodění, pohybuj se s ním zpočátku pouze v omezeném prostoru. Přesvěč  se, že kůň rozumí všem tvým povelům.
Rychlé vybíhání ze stáje - je potřeba zkontrolovat, zda nejsou vchodové dveře příliš úzké. Kůň z nich může mít strach a proto dveřmi rychle probíhá. S takovým koně je potřeba vycházet pomalu a na speciální ohlávce. Pokud projde bez problémům, odměn ho pamlskem.
Kůň se obtížně chytá - pokud se kůň nedá chytit tak mu po určitou dobu nesnímej ohlávku z hlavy. Potom se dá snadněji chytit. Přijde-li na zavolání ,odměn ho pamlskem.
Kopání - pokud kůň obvykle kope kolem sebe nepohybuj se v jeho blízkosti. Nejčastěji to bývá příliš utažený nebo škrábající řemen podbřišníku.

• Vyjížďka   (Autor: AdilaV)

Pojem vyjížďka se dá chápat jako jízda v terénu či ve volné přírodě. Jezdci mají hodně zážitků a užijí si ještě více zábavy. I koně ji milují a jsou pak podstatně temperamentnější. Než vyjedeš na dvou první vyjížďku je potřeba,aby se instruktor přesvědčil že máš spolehlivě zvládnuta základní pravidla jízdy na koni. Vyjížďka obvykle trvá jednu až dvě hodiny. Před každou vyjížďku či nějakým výletem si pečlivě zkontroluj výstroj koně. Než opustíš výcvikový areál, musíš stájného nebo trenéra informovat kam jedeš a kdy se asi vrátíš.Na frekventovaných cestách musíš dodržovat pravidla silničního provozu. Pouze na bezpečných místech,loukách či cestách můžeš jet i cvalem. K nejčastějším nástrahám patří překonávání potoku nebo nějaké menší řeky. Nervózní koně je potřeba  před vstupem do vody uklidnit. Koně by měli být seřazení za vedoucím jezdcem. Pečlivá příprava před vyjížďkou do terénu je zárukou,že z ní budeš mít skutečný zážitek. Používej pouze zkušené a klidné koně,které dobře znáš. Rozhodně se nedávej do terénu na bojácných a lekavých zvířatech. Nejezdi do terénu dokaď nemáš dostatečnou jistotu v sedle. Vždyť se přece říká - Nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu.

• Kopyto a jeho péče o něj   (Autor: Lijanka12)

Nejstarší (známý) předek koně Eohippus žil přibližně před 60ti milióny let. Na předních nohách měl čtyři prsty a na zadních tři. Díky nim se mu dobře běhalo po nedobré až bahnité půdě. V průběhu několika milionů let se z předků vyvinula stepní zvířata. Potřebovala mít ke svému přežití tedy schopnost rychlého běhu. Proto se začala obětovat zvířata, která se dotýkala země pouze jedním prstem - jednokopytníci. U dnešních koní můžete také zpozorovat pozůstatky původních prstů, to jsou kupříkladu kaštánky(jsou na předních i zadních nohách). Kopyto samo o sobě je velmi složité. Zvenčí ho tvoří hraniční škára, poté korunková škára a rohové pouzdro, které tvoří rohová stěna+rohové chodidlo+rohový střed. V kopytu jsou celkem tři kosti. Nazývají se: kost korunková, kost kopytní, kost střelková. Kopytní kost přidržuje v rohovém pouzdře okolo 600ti lístků stěnové škáry (600 na každé kopyto...). Lístky se spolu s vazivovým střetem, kopytní chrupavkou, chrupavkami v kloubech a šlachách, zabezpečují koníkům tlumení, které je zde velmi potřebné, otřesů a pružnosti kopyta. Koně žijící ve volné přírodě uběhnou nebo ujdou denně velké vzdálenosti. Proto se rohovina jako kopyto již přirozeně a pravidelně opotřebovává. Když jej kopyta bolí(je to kvůli silně opotřebované rohovině), běhá raději po měkké půdě. Tak kůň poskytuje svým kopytům instinktivní péči. Měkká a málo odolná kopyta se dědí jen těžko. Zvířata, která tato kopyta mají se stávají lehkou kořistí. Dnešní koně jsou již většinou zvyklý chodit po měkkém povrchu. Je to například na pastvě, v boxu atd. Tam se žádné kopyto samo pořádně obrousit nemůže. Protože rohovino neustále dorůstá, je to i o 1cm měsíčně, roste do délky i šířky, praská a tvoří se v něm pukliny a nakonec se ještě drolí. Jakmile s koněm jehož kopyta jsou v tomto stavu vyjde do volné přírody, kopyta neobyčejně trpí (nejsou zvyklá na tvrdou půdu). Při seřezávání se rohovina přiřezává a piluje. Kopyto získává kulatý tvar. Kovář vyřezává střelové rýhy, rohový střel, rohové chodidlo a obrušuje hrany nosného okraje kopyta. Proto, aby spěnkový kloub a kopyto svírali správný úhel. Úhly sklonu kopyta a spěnky musejí být rovnoběžné. Většina koní, na kterých se najezdí(chovné klisny, mladí koně), nebo koně kteří mají tvrdá kopyta, nebose jen neobvykle sedlají podkovy nepotřebují. Pokud se na koni pravidelně jezdí, musí být okován. Podkovy jsou jako pro nás boty. Chrání kopyta před povrchovými nerovnostmi, které koník zřetelně cítí a zabraňují veškerému drolení a rozlamování. Správné okování a dobře připevněné podkovy jsou nejlepší prevencí, aby se váš kůň neporanil.

• Gymkhana   (Autor: Lijanka12)

Jsou to jezdecké hry, kde jde hlavně o hbitost a rychlost. Setkáte se s ní skoro pokaždé při nějaká větší koňské show. Například u velkých parkurových závodů, v drezúře, přehlídce a podobně. Může se jí zúčastnit každý, kdo vlastní koně nebo poníka(ty jsou pro soutěž nejlepší) a má chuť si zasoutěžit. Pro soutěž musíte být pečlivě připraveni. Váš kůň musí být v naprostém pořádku a mít jistou kondici. Důležité je, mít dobrou výstroj pro jízdu. Přilba je však povinná. Jezdci soutěží buď jako hosti, nebo jako členové spolku Pony Klub. Členové, kteří soutěží za Pony Club bojují o postup do velkého finále zvaného Prince Philip Cup, které se koná na akci Kůň roku. Existuje několik disciplín zvaných: 1)Kameny v řece 2)Jízda s vajíčkem 3)Míček a vědro 4)Sesednutí a nasednutí za jízdy 5)Závody v pytlích 6)Sestavování písmen 7)Bramborový závod 8)Hry si můžete i sami vymyslet! Stačí mít trochu fantazie a tvořivosti. Gymkhana je rozřazena do několika věkových skupin. Ty jsou: 8 a mladší, dále 12 a mladší. Děti okolo 14ti let a nakonec děti okolo 16 ti let. Všechny tyto kategorie mají určenou výšku poníka. Tento způsob koňských her je velmi zábavný a zajímavý. Doufám že v něj najdete zalíbení i vy. Tento sport byl v minulosti hlavně pro dospělé, dnes už je však spíš využíván dětmi. Tato hra překvapivě vznikla v Indii pod názvem gymkhany(překladu znamená něco jako gymnastika, či atletika na koni...). Vojáci, kteří byli v tuto dobu v Indii hrály hry dokonce na oslech, mulách či velbloudech! Tito vojáci při návratu do Británie začali rozšiřovat hry i tam-právě zde se her ujali převážně děti a soutěžili na svých ponících. Poté vzniká spolek Pony clubu, který rozšiřuje hry do celého světa. Vzniká roku 1929. Dnes už se gymkhana hraje na národní i mezinárodní úrovni.